Mezi avantgardou a represí

Mezi avantgardou a represí
Česká fotografie 1948–1968

Výstava Mezi avantgardou a represí. Česká fotografie 1948–1968 otevírá nové perspektivy na pět nejvýznamnějších poloh české fotografie po druhé světové válce. Josef Koudelka (*1938), Emila Medková (1928–1985), Vilém Reichmann (1908–1991), Josef Sudek (1896–1976) a Jan Svoboda (1934–1990) náleží k různým generacím, a reprezentují tak různé fotografické proudy. Koudelka představuje coby člen slavné fotografické agentury Magnum typický příklad humanistické reportážní fotografie druhé poloviny 20. století, utvářené zkušenostmi druhé světové války. Medková a Reichmann jsou považování za nejvýznamnější zástupce vlivné surrealistické tradice v české fotografii po skončení německé okupace. Oba, jakožto členové důležitých uměleckých skupin, úzce komunikovali a spolupracovali s jinými fotografy a fotografkami, výtvarnými umělci a umělkyněmi, literáty a literátkami a rovněž teoretiky a teoretičkami. Sudek a Svoboda se naproti tomu etablovali jako velcí samotáři české fotografie. Svoboda, nejmladší z těchto pěti a enfant terrible české fotografie kolem roku 1968, je ve svém apropriativním přístupu již hluboce ovlivněn institucionalismem a teoretickou reflexí fotografie šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Sudek stojí zřejmě jako jakýsi monolit mimo všechny fotografické proudy a skupiny. Současně však jeho dílo, které tvořil během velké části 20. století, také představuje velkou konstantu, stmelující prvek dějin české fotografie. Společný pohled na těchto pět poloh nechává jednotlivá díla vyznívat v novém světle, otevírá překvapivé paralely a ve svém celku tak dává vzniknout diferencovanému obrazu české fotografie po druhé světové válce.

Na tomto rozpolceném historickém pozadí, které výstava představuje s využitím výstavních katalogů, dokumentačních fotografií a podobně, jsou příslušné úseky pěti celoživotních děl prezentovány ve své soudobosti. Přitom lze objevit, někdy až překvapivé, společné rysy, které poukazují na všeobecnou charakteristiku české fotografie. Důraz je však kladen na uměleckou svébytnost těchto pěti umělců – jedné fotografky a čtyř fotografů, proto jsou jejich díla prezentována v uzavřených monografických blocích. Aby byl dostatečnou měrou zdůrazněn význam sekvence více obrazů (přesněji cyklu nebo souboru fotografií) pro českou fotografii, jsou jednotlivé skupiny děl prezentovány s náležitou obšírností. Vzniká tak reprezentativní obraz české fotografie mezi socialistickým uchopením moci a potlačením Pražského jara.